TopImg.jpg
Farnosti Bohoslužby Duchov. slovo Zpravodaj Události Sbor Album Odkazy Fórum
Září/Říjen '19
Čer./Srp. '19
Červen '19
Květen '19
Duben '19
Březen '19
Únor '19
Leden '19
Prosinec '18
Listopad '18
Říjen '18
Září '18
Čer./Srp. '18
Červen '18
Květen '18
Duben '18
Březen '18
Únor '18
Leden '18
Prosinec '17
Listopad '17
Říjen '17
Září '17
Čer./Srp. '17
Červen '17
Květen '17
Duben '17
Březen '17
Únor '17
Leden '17
Archív...
Page Title

Dovolená, prázdniny, odpočinek . . .

 

 

 

              „Synu můj,“ řekl stařec, „každý si nosí svůj svět v srdci.  Kdo nenajde nic dobrého na minulosti, nenajde nic dobrého ani tady.  A kdo měl přátele v jiném městě, udělá si je i tady.  Víš, lidé jsou takoví, jaké je vidíme.“

 

Řeka a poušť

Jedna řeka narazila při poklidném toku směrem k moři na poušť.  Všude kolem byly jen skály rozryté hlubokými stržemi, podzemní jeskyně a písečné duny.  Řeku sevřela úzkost.

              „To je můj konec.  Přes tu poušť se nikdy nedostanu.  Všechna moje voda se vsákne do písku a já úplně zmizím.  Nikdy neuvidím moře.  Mám nadobro zkažený život,“ zoufala si.  A její voda se pomaličku začala zakalovat.  Řeka umírala a stávala se z ní bažina.

              Její nářek uslyšel vítr.  Rozhodl se, že jí zachrání život.  Poradil jí: „Nech se prohřát sluncem, pak vystoupíš na nebe v podobě vodní páry a o zbytek se postarám já.“

              Řekla se vyděsila ještě víc: „Já přece mám téct mezi dvěma břehy, po pevné zemi, mám být klidná, honosná, mohutná.  Na létání vzduchem nejsem stavěná.“

              Vítr jí odpověděl: „Neboj se.  Až vystoupíš v podobě vody na nebe, stane se z tebe oblak.  A já tě přenesu přes poušť, abys znovu mohla dopadnout na zem v podobě dešťových kapek.  Potom z tebe zase bude řeka a poplyneš dál do moře.“

              Ale řeka měla příliš velký strach, proto ji nakonec pozřela poušť.

 

              Mnoho lidí zapomíná, že nenadálé pouště citů a krutou vyprahlost, které někdy zužují poklidný tok lidského života lze překonat jediným způsobem.

              Je jím duchovní život.  Znamená to nechat se proměnit sluncem, jímž je Bůh, a přenést větrem, jímž je Duch.  Ale jen málokdo se odváží na toto riziko přistoupit.  Protože, jak říká Ježíš: „Vítr vane, kam chce: člověk ho slyší, ale neví, ani odkud přichází, ani kam směřuje.“                    Z knihy Bruna Ferrera: Paprsek slunce pro duši

 

 

              „Den začal špatně a chystal se skončit ještě hůř.  Autobus byl jako obvykle nacpaný k prasknutí.  Házelo to se mnou do všech stran a moje rozmrzelost narůstala.

              Ale pak jsem ze zadní části autobusu zaslechla hluboký hlas: ‘Dnes je ale krásně, že?’  Ten muž byl sice skrytý za hradbou těl ostatních pasažérů, ale slyšela jsem jeho hlas, když popisoval jarní přírodu a věci, které jsme míjeli: kostel, park, hřbitov, hasičskou stanici.  Za chvilku se všichni dívali z oken.  To nadšení bylo tak nakažlivé, že jsem se toho dne poprvé usmála.

              Dojeli jsme k zastávce, na které vystupuji.  Podívala jsem se ke dveřím a uviděla jsem přitom našeho ‘průvodce’: silnějšího muže s černými vousy, slunečními brýlemi a bílou hůlkou v ruce.  Byl slepý!

              Vystoupila jsem z autobusu a všechno napětí bylo totam.  Bůh ve své moudrosti poslal slepce, aby mi pomohl vidět.  Abych viděla, že i když se něco nedaří, i když mi všechno připadá temné a smutné, svět zůstává krásný.  Cestou domů jsem si po schodech prozpěvovala.  Nemohla jsem se dočkat, až manžela pozdravím slovy: Dnes je ale krásně, že?‘“

 

Pes v zrcadle

              Velký pes se zatoulal do místnosti plné zrcadel.

              Náhle kolem sebe uviděl celou smečku psů.  Zlobně zavrčel a vyceniil zuby. Všichni psi okolo samozřejmě udělali totéž.

              Pes chvíli zmateně uskakoval před útočníky, a když viděl, že dělají totéž, rozzuřeně zaštěkal a skočil po jednom z „útočníků“.  Po strašném nárazu do zrcadla padl na zem omráčený a zakrvácený.

              Kdyby byl jen jednou přátelsky zavrtěl ocasem, všichni psi v zrcadlech by pozdrav opětovali a jejich setkání by bylo radostné.

 

              Pokaždé se setkáváme s tím, co očekáváme.

              Na okraji oázy, v níž leželo město, seděl starý muž.  Přišel k němu poutník a povídá: „Ještě nikdy jsem tu nebyl.  Jací lidé tu žijí?“

              Stařec odpověděl: „Jací lidé byli v městě, kde jsi žil?“

              „Sobečtí a zlí.  Proto jsem odtamtud odešel.“

              „I tady jsou lidé sobečtí a zlí,“ odpověděl stařec.

              O něco později přišel druhý poutník a položil starci stejnou otázku: „Jsem tu poprvé.  Jací jsou zdejší lidé?“

              Stařec odpověděl stejnou otázkou jako předtím: „Jací lidé žili v městě, kde jsi žil?“

              „Byli dobří, štědří, pohostinní, poctiví.  Měl jsem tam spoustu přátel, těžko se mi odcházelo.“

              „I zdejší lidé jsou takoví,“ poznamenal stařec.

              Obchodník, který vedl velbloudy k napajedlu, slyšel zpovzdálí oba rozhovory, a když druhý poutník odešel, vyčítavě se obrátil k starci: „Jak můžeš na tu samou otázku odpovědět pokaždé jinak?“

 


Underscore.gif
Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. [1J 2,3]