TopImg.jpg
Farnosti Bohoslužby Duchov. slovo Zpravodaj Události Sbor Album Odkazy Fórum
Srpen '20
Červenec '20
Červen '20
Květen '20
Duben '20
Březen '20
Led./Únor '20
Prosinec '19
Listopad '19
Září/Říjen '19
Čer./Srp. '19
Červen '19
Květen '19
Duben '19
Březen '19
Únor '19
Leden '19
Prosinec '18
Listopad '18
Říjen '18
Září '18
Čer./Srp. '18
Červen '18
Květen '18
Duben '18
Březen '18
Únor '18
Leden '18
Prosinec '17
Listopad '17
Archív...
Page Title

sv. Václavovi byl postaven roku 972 v Proseku u Prahy.  Svatý Václav se stal nejen křesťanským, ale i národním symbolem.  Světce se dovolávali také husité a ke svatováclavskému chorálu přidali další sloky.  Proslulo také zvolání: „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“, které vyzdvihuje  význam jeho působení.  Za několik let po pádu komunismu se jeho svátek, 28 září, stal i státním svátkem.

Svatý Václav bývá zobrazován jako rytíř ve zbroji, s knížecí čapkou (v helmici až od 19. století) a s mečem.  Jeho dalšími atributy je také staroboleslavské mariánské Paladium nebo klasy a hrozny.  Sám pěstoval a připravoval víno na mši svatou.  Je patronem vinařů a sládků, šlechty a kléru.

                                                                 (Převzato z www.církev.cz)

 

Jak promlouvá svatý Václav do našeho života?  Asi nebudeme následovat tohoto světce zrovna v statečném hájení českého území, ani nebudeme připravovat přímo z vlastní vinice nápoj k slavení eucharistie.  Jak tedy následovat „dědice“ české země?  Na pomoc nám přicházejí slova známé kancionálové písně: „Nikdy nezahyne národ …, dokud bratr bude bratru odpouštět“.  Tento Václavův odkaz je velmi konkrétní, pro každého z nás.  Nakolik je však praktický, natolik je těžko uskutečnitelný.  Kdo z nás se nepotýkal s tím, jak odpuštění „nejde“, jak se stále vrací zahořklost a touha oplatit stejnou mincí?  Tyto zkušenosti, společné nám všem, vedou k zjištění, že odpuštění je jakési mučednictví!  Vždyť vyžaduje sebezapření, úsilí vzdát se nároků na pomstu , ochotu neoplatit druhému zlým, ale dobrým.  A toto vše je skutečným mučednictvím, i když nekrvavým.  Odpouštěním tedy následujeme našeho národního patrona.

 

 

Karel Čapek o svatém Václavu

Ne, že bych mohl čímkoliv rozhojnit naše vědomosti o vévodovi české země, ale stalo se kdysi jedno zjevení, o kterém bych vám chtěl dát opožděnou zprávu.  Bylo to za války, v jedné z nejsmutnějších a nejtěžších zim; tehdy se všechno zdálo skoro ztraceno, a jen s námahou jsme v sobě udržovali malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje.  (Jak je to dávno, Bože, jak je to dávno!)  V takových dobách se člověk ohlíží po znameních; i hledal jsem za jednoho nedělního odpoledne - bylo právě kolem vánoc jako teď - nějaké znamení na temném a sirém Hradě pražském.  Svatý Vít byl kupodivu otevřen; bylo tam šero jako teď, jen maličko lidí se modlilo ve sšeřené lodi chrámové a několik svíček zimomřivě svítilo před vysokými temnými oltáři.  Bylo to strašně smutné a přísné jako znamení.  A tu se otevřely železné dveře kaple svatováclavské a z nich vycházel průvod kněží s hořícími svícemi, jako z jiného věku a zpívali.  Zpívali mešními, silnými, stářím jakoby nazrněnými hlasy: „Svatý Václave, vévodo české země, oroduj za nás, pros za nás Boha, Svatého Ducha…“  V katedrále se udělala docela tma, jenom ty ornáty, jenom ty stříbrné a plešaté hlavy velikých starců zářily v kmitavém plápolání svěc.  „Ty jsi dědic české země; rozpomeň se na své plémě… Nedej zahynouti nám ni budoucím.“

 

Svatovítští kanovníci už zašli do sakristie, tma zalila katedrálu, a ještě jsem oběma koleny klečel na tvrdém a mrazivém kamení; ale pak už ve mně nebyl malý a zoufale vytrvalý ohníček naděje, nýbrž zářivá a slavnostní řada hořících svěc.        

Když roku 921 zemřel kníže Vratislav I., ujala se poručnické vlády za nezletilého Václava jeho matka Drahomíra, která vládla do roku 924 nebo 925.  Poté převzal panovnictví její syn Václav.  Kníže byl podle historických pramenů ženatý a podle některých měl syna nebo dvě dcery.

Roku 922 napadl Čechy bavorský vévoda Arnulf, který měl velmi dobré styky s Maďary.  Útok souvisel s určitými vnitřními zmatky v Čechách za vlády Drahomíry.  Arnulf se chtěl stát německým králem a napadnutím Čech nepřímo atakoval Jindřicha I.  Ten se roku 919 stal německým králem, sjednotitelem německých vévodství a zakladatelem nové německé říše.

S touto událostí asi souvisí následný odklon Čech od Bavor a příklon knížete Václava k Jindřichovi a Sasku.  Proto také začal být uctíván více saský patron sv. Vít než bavorský světec sv. Emmeram.  Roku 928 sblížilo Arnulfa s Jindřichem příměří uzavřené s Maďary.  Asi v té době se české knížectví osamostatnilo.  Následně, roku 929, vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech.  Václav uchránil zemi tím, že ustoupil a předešel tak vydrancování.  Čechy začaly platit německým zemím tzv. tribut, každoroční dávku asi 500 hřiven stříbra a 120 volů.

Kníže Václav, který započal stavbu chrámu sv. Víta, měl názorové spory se svým mladším bratrem Boleslavem.  Václav byl důsledný v šíření křesťanství, což se  pravděpodobně nelíbilo Boleslavovi ani české šlechtě.  Druhá interpretace staví proti sobě politické koncepce obou bratrů.  Václav území poražených českých knížat neokupoval a stačil mu slib závislosti, který však nebyl plněn.  Boleslav naopak chtěl zbavit knížata moci a předat ji správcům.  Ti měli od obyvatelstva vybírat daně, které by umožnily postavit vojsko a zbavit se závislosti na Sasku.  Nakonec tuto ideu Boleslav I. realizoval až za své vlády.

Václav byl zabit 28. 9. 935 (některé knihy uvádějí rok 929) ve Staré Boleslavi.  Podlý čin připravoval Boleslav se svými muži.  Kníže přicházel ke chrámu na ranní bohoslužbu.  Vtom ho napadl vlastní bratr, kterého mučedník odzbrojil.  Boleslav však zavolal na pomoc muže ze své družiny, kteří Václava před bránou kostela ubodali.

Již krátce po mučednické smrti začal být Václav uctíván jako mučedník a patron české země.  Nakonec si svou vinu uvědomil i Boleslav a ostatky z kostela sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi dal přenést do kaple chrámu sv. Víta.  Podle tehdejších představ tak provedl důležitý kanonizační akt.  Mučednictvím sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily se Čechy zařadily mezi křesťanské národy Evropy.  První kostel zasvěcený

 

 

SVATÝ VÁCLAV

 

 

Český kníže Václav I. (asi 907-929/935) byl synem knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry.  Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho choť sv. Ludmila.  Tato světice se starala o Václavovu křesťanskou výchovu.   Ludmilu nechala 16. 9. roku 921 její snacha sprovodit ze světa, snad kvůli Ludmilinu vlivu na vnuka.


Underscore.gif
Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. - [Zj 20,4]