TopImg.jpg
Farnosti Bohoslužby Duchov. slovo Zpravodaj Události Sbor Album Odkazy Fórum
Září/Říjen '19
Čer./Srp. '19
Červen '19
Květen '19
Duben '19
Březen '19
Únor '19
Leden '19
Prosinec '18
Listopad '18
Říjen '18
Září '18
Čer./Srp. '18
Červen '18
Květen '18
Duben '18
Březen '18
Únor '18
Leden '18
Prosinec '17
Listopad '17
Říjen '17
Září '17
Čer./Srp. '17
Červen '17
Květen '17
Duben '17
Březen '17
Únor '17
Leden '17
Archív...
Page Title

 

 

 

      „Sláva na výsostech Bohu

        a na zemi pokoj

        lidem dobré vůle“

 

 

ANDĚLSKÝ ZPĚV  (příběh)

 

              Té noci, kdy se narodil Ježíš, sestoupili andělé z nebes, zjevili se nad místem narození a nádherně zpívali.  Ještě nikdy žádný tvor na světě neslyšel tak krásný zpěv.  Po pravdě řečeno, málokdo ho však zaznamenal.  Obyvatelé Betléma slyšeli jen slabé šumění, které je ani neprobudilo ze spánku.  Jen se obrátili na druhou stranu a spali dál.  Andělský zpěv mohl zaslechnout jen ten, kdo měl mimořádně otevřenou duši.

              Ale na břehu jednoho vodního kanálu rostlo jedno stéblo  rákosu, kterému nádherná melodie neušla.  Začalo se kolébat v jejím rytmu a vlnilo se od vrcholku až ke kořenům.

              „Dej s tím pokoj!“ zabručel vedle starý rákos.  „Už mě z tebe bolí hlava.“

               „Nech nás spát,“ přizvukovaly ostatní rákosy.  Ani mezi rostlinami není mnoho těch, které mohou slyšet anděly.   Ale mladé stéblo se dál radovalo z krásné melodie, lehounce se kolébalo a prozpěvovalo si: „Sláva na výsostech Bohu … a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

 

Píšťala

              Po nějaké době, když mladé stéblo vyrostlo a zesílilo, stal se z něj statný rákos s mohutnými klouby.  Ale pokaždé, když zavál vítr, notovalo si andělskou melodii, kterou kdysi slyšelo.

              Jednoho dne vedl mladý pastýř ovce k napajedlu.  Zatímco se zvířata hnala ke břehu, muž bloumal zrakem po okolí.  Zaujalo ho právě toto silné stéblo rákosu.  Pastýř si totiž chtěl vyrobit novou píšťalku, protože ta stará se mu rozštípla a už neměla tak pěkný, čistý hlas.  Vzal tedy nůž a stéblo odřízl.  Pořádně si ho prohlédl a začal do něj pečlivě hloubit otvory.  Když byl hotov, přiložil stéblo k ústům a foukl.  Zvuk, který z píšťalky vyšel, pastýře udivil,  Byl tak jasný a lehoučký, že člověka chytal za srdce.

              Téhož dne večer vytáhl píšťalku z vaku a začal hrát.  Všichni kolem rázem zmlkli, jakoby i plameny přestaly praskat a poskakovat, aby jim z té krásné melodie nic neuniklo.

              Pastýř nevěřil svým uším.  Chvílemi mu připadalo, že to snad ani nehraje on.  Zdálo se mu, že píšťalka hraje sama od sebe a že andělská melodie vychází z jejího nitra.

              Jeden z pastýřů, starší muž, zašeptal se zavřenýma očima: „Mám pocit, že jsem takovou hudbu už jednou slyšel.  Stalo se to kdysi v noci, někde u Betléma…“

              Ale píšťala skrývala ještě jiné tajemství.

              Za několik dní se pohádaly dvě skupiny pastýřů o přednost v napájení stád.  Začaly létat rány holí a v některých rukou se dokonce zablýskly nože.

              Mladíka napadlo, že by mohl zkusit zahrát onu příjemnou melodii.  Píšťala sice neměla kdovíjak silný hlas, ale jakmile se ozvaly první tóny, paže připravené k ráně poklesly, zášť vyhasla a muži pocítili, že si ze všeho nejvíc přejí podat si ruce a smířit se.  Život je přece sám o sobě dost těžký, tak proč si ho tedy ztrpčovat.  Od té doby lidé volali mladého pastýře, jakmile někde vypukla hádka, aby zahrál a napětí mezi lidmi se uvolnilo.  Melodie rákosové píšťalky dokázala divy.  I srdce chladná jako led tála a i ta nejpevněji sevřená ústa se začala usmívat.

              Co se však dál stalo s nástrojem, který lidem připomínal zpěv andělů?

Dědictví

              Když pastýř zestárl, dal svou píšťalku synovi, kterému lidé začali říkat „Mírotvůrce“.

              Když Mírotvůrce umřel, píšťalku po něm zdědil syn a po něm zase jeho syn, a tak to šlo dál celá staletí, dokud píšťalku nekoupil jakýsi křižák, který si ji přivezl do své evropské vlasti jako upomínku na cestu do Svaté země.  V té době už nikdo nevěděl, že má tak podivuhodnou moc, a proto rákosová píšťalka putovala z jedné bedny do druhé, dokud…

              „Dědo, čí je tahle stará píšťalka?“ zeptal se devítiletý Robert, když se přehraboval ve velkých krabicích na půdě.

              „Koupil ji můj pradědeček na bleším trhu.  Asi bude hodně stará,“ odpověděl dědeček.

              „Můžu si ji nechat?“

              „To víš, že ano.“

              „Třeba je kouzelná,“ napadlo Roberta a začal ji čistit kapesníkem.  Pak do ní zkusil fouknout.  Měla krásný, jasný zvuk.

              Ráno si vzal Robert píšťalku do školy.  Nebyla nikterak krásná, spíš zašlá a ušmudlaná.  Už dávno měla začít hodina, ale učitelka se někde opozdila a ve třídě to jen vřelo.  Ríša s Markem se do sebe pustili hlava nehlava, učebnice létaly vzduchem a lavice se kácely k zemi.  Robert si se svou píšťalkou zalezl do kouta.  Třídu naplnila tichá, milá melodie.  Ríša s Markem se přestali prát.

              „Promiň,“ omluvil se Ríša.

              „Pojď se usmířit,“ navrhl mu Marek.  Všichni se ohlédli po Robertovi.

              „Ty ale umíš hezky hrát,“ divila se Mirka.

              „Já ... jsem vlastně do ní jen foukl…“ zčervenal Robert.  Ale v duchu si šťastně říkal: „Já jsem věděl, že je kouzelná.“

              Ale ještě šťastnější bylo stéblo rákosu, které po celá ta léta nezapomnělo jedinou notu z andělského zpěvu.

                                (Bruno Ferrero: Vánoční příběhy pro útěchu duše)


Underscore.gif
Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a Démas. [Ko 4,14]