TopImg.jpg
Farnosti Bohoslužby Duchov. slovo Zpravodaj Události Sbor Album Odkazy Fórum
Srpen '20
Červenec '20
Červen '20
Květen '20
Duben '20
Březen '20
Led./Únor '20
Prosinec '19
Listopad '19
Září/Říjen '19
Čer./Srp. '19
Červen '19
Květen '19
Duben '19
Březen '19
Únor '19
Leden '19
Prosinec '18
Listopad '18
Říjen '18
Září '18
Čer./Srp. '18
Červen '18
Květen '18
Duben '18
Březen '18
Únor '18
Leden '18
Prosinec '17
Listopad '17
Archív...
Page Title

 

S V A T O S T

                                                          pro normální lidi !?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     

 

 

 

 

My, kteří nežijeme v klášteře, ale žijeme běžným životem, věříme, že tato ulice, tento svět, kam nás Bůh postavil, je pro nás místem naší svatosti.  Věříme, že nám nic nutného nechybí, protože kdyby nám něco nutného chybělo, Bůh by nám to jistě již dal.                                                                  (Madeleine Delbrélová)

 

Nemůžeme se stát svatými tím, že se pokoušíme utéci z normálního světa.  Žít duchovní život znamená mít život.

                                                                                      (Thomas Merton)

 

VĚČNOU HODNOTU VŠEM ČINNOSTEM DÁVÁ LÁSKA

Tím, že Kristovi učedníci byli denně s Ježíšem, mohli se od něho učit žít a vnímat, jak se chovat i v nejobyčejnějších situacích, ze kterých se skládá život každého z nás.  Především ale viděli, jak dokáže skloubit lásku k Otci s láskou k lidem, jak dokáže skloubit to, co je tak složité: život modlitby a jakoukoliv práci.  Jeho srdce bylo plné lásky, a to jak k Otci, tak k lidem.  A i když právě v tom je velký rozdíl mezi námi a jím, je v tom světlo pro naši cestu …

Svatost a dokonalost člověka se totiž poměřuje především růstem lásky.  Důležité je to, co mě vede k růstu lásky.  Láska dává hodnotu všem oblastem našeho života.  Jestliže věrně konáme to, co máme konat podle svého povolání a poslání, nemusíme přitom žít s pocitem rozmrzelosti z možná „ne dost duchovního“   života.  Láska totiž ruší jakékoliv umělé napětí mezi posvátným a světským a dává věčnou hodnotu všem činnostem. I těm, které se z lidského hlediska zdají přízemní, banální a bezvýznamné …

Každý se tak stává svatým tím, když v lásce dělá, co dělat má ...         (Podle knihy Vojtěcha Kodeta „Marta a Marie trochu jinak.“)

 

PODZIM ...

Je krásný? Smutný? Radostný?

Pro toho, kdo miluje teplo, slunce, světlo může být podzim se svými mlhami a brzkým stmíváním zdrojem skleslé nálady.  Pro pečlivého zahrádkáře naopak radostnou dobou sklizně a chvílí uspokojení nad výsledky mnohaměsíční námahy.  A pro milovníka lyží časem očekávání prvého sněhu.  Je ale ještě jiný úhel pohledu.  Pro ty z nás, kdo mají dávno za sebou „setkání s Abrahámem“, je podzim v přírodě také připomínkou podzimu života.  Liturgie vzpomínky na všechny věrné zemřelé - „dušičky“ - nám to také připomíná.  Jak se člověk vlastně na podzim života těší nebo jak ho prožívá?  Jako smutné ohlédnutí za obdobím mládí, za časem velkých plánů a dostatku sil?  Nebo jako dobu pokojného sbírání ovoce?  Nejsou to snad dny, jejichž realitu nechceme brát na vědomi?

 

Památka zesnulých a naše cesty na hřbitov nám připomínají, že náš pozemský život je opravdu konečný.  A vzpomínky na ty, kteří už z tohoto života odešli, nás mohou s konečností smiřovat.  Teprve pohled na celek skončeného života nám ukazuje, jakou cenu život vlastně má.  Že ovoce života není zanedbatelné.  A kolik toho dává dalším generacím.

Po podzimu přichází v přírodě každý rok opět zima a jaro.  Po smrti se ale otevírá možnost plného života s Bohem, vyústění naší pozemské cesty.  Vezměme tedy na milost podzim, pokud se nám nelíbí - ten krásně barevný se žlutými a červenými listy, zralými jablky a chutnými ořechy.  A vezměme také na milost náš osobní podzim života - období životní sklizně, vděčnosti, osvobození od mnoha plánů.  Je to neopakovatelný čas vyhlížení cíle naší cesty.  Vnímání místa, kde nás Bůh čeká.                                                                        (P. Aleš Opatrný)

____________

 

SVÁTEK DUŠIČEK, v kalendáři zapsaný jako Památka zesnulých, je starý víc než tisíc let.  Podle kněze a prezidenta České křesťanské akademie Tomáše Halíka ale kultura vztahu k zemřelým upadá, lidé s nimi ztrácejí „kontakt“.  Dušičky tak častěji nahrazuje Halloween a rozsvícené dýně.

Sociologovi a praktikujícímu  katolíkovi se svátek rozsvícených oranžových dýní příliš nezamlouvá.  „Je to až karneval s morbidními rysy.  Myslím, že náš svátek ticha a zamyšlení má větší hloubku,“ říká.  Vzpomínku bychom podle něj měli věnovat nejen těm, co nás opustili, ale i hodnotám, které nám zanechali.

Podle Halíka u nás kultura vztahu k zemřelým za posledních dvacet let poklesává.  „Kultura vztahu ke smrti vypovídá o kultuře společnosti vůbec,“ upozorňuje.

Den vzpomínky na zemřelé má několik jmen.  Jeho poselství ale zůstává od raného středověku stejné.  „Od počátků lidské kultury rozdělují svět na živé a mrtvé.  Důležité je vědomí, že mrtví do našeho života patří,“ myslí si Tomáš Halík.

Uctívání památky zesnulých začalo v roce 998, kdy opat Odilo z Cluny stanovil 2. listopad dnem Památky všech věrných zemřelých.  Katolická církev se bránila  pohanským obřadům.  „Křesťanská tradice navazuje na židovskou i keltskou,“ tvrdí Halík s tím, že z keltské vychází právě Halloween.

 

„JEŽÍŠI, TY JSI TEN, KTERÝ NÁS MILUJE AŽ DO KRAJNOSTI A BUDE NÁS MILOVAT I V ŽIVOTĚ, JENŽ NEKONČÍ, V ŽIVOTĚ VĚČNÉM.

VÍŠ O NÁS VŠECHNO, ROZUMÍŠ NÁM A JSI NÁM STÁLE NABLÍZKU.“                                                 (Podle Rogera Schutze.)

Křesťanská svatost,

ke které jsou povoláni všichni.

se uskutečňuje různými způsoby,

které odpovídají různým podmínkám

a životnímu stavu každého jednotlivce.


Underscore.gif
Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. [1Tm 3,8]