TopImg.jpg
Farnosti Bohoslužby Duchov. slovo Zpravodaj Události Sbor Album Odkazy Fórum
Srpen '20
Červenec '20
Červen '20
Květen '20
Duben '20
Březen '20
Led./Únor '20
Prosinec '19
Listopad '19
Září/Říjen '19
Čer./Srp. '19
Červen '19
Květen '19
Duben '19
Březen '19
Únor '19
Leden '19
Prosinec '18
Listopad '18
Říjen '18
Září '18
Čer./Srp. '18
Červen '18
Květen '18
Duben '18
Březen '18
Únor '18
Leden '18
Prosinec '17
Listopad '17
Archív...
Page Title

 

 

ROK KNĚŽÍ

POSTNÍ DOBA

Při věznění gestapem padlo moje rozhodnutí stát se knězem.  Uvědomil jsem si, že moje mladické sny o partyzánské válce byly naivní.  Poznal jsem, že moje cesta musí být jiná.  Svět totiž nabízí dva typy vůdců a „spasitelů“ k následování: na jedné straně hrdlořezy a vrahy, jako byl Hitler či Stalin, a na druhé toho, který neprolévá krev milionů nevinných lidí, ale jde sám na smrt pro druhé - Ježíš z Nazareta.

A tak jsem ve vězeňské cele našel své povolání.  Pochopil jsem, že lepší svět se nedá vystřílet (i když nezavrhuji ozbrojený odpor proti tyranům, jako byl Hitler).  Pochopil jsem, že lepší člověk a lepší budoucnost se nedají vynutit násilím, nýbrž vychovat, vytrpět, prožít.  Není to cesta krvavých revolucí, ale Ježíšova cesta „revoluce srdcí“.

Doma moje rozhodnutí pro kněžství přijali velmi rozdílně.  Tatínek nebyl proti, možná byl dokonce rád, ale maminka se rozplakala.  Ptal jsem se: „Mami, proč pláčeš?“ - „Já jsem se těšila,

že z tebe bude slušnej člověk,“ odvětila.  Maminka totiž neměla pro kněžství žádné velké sympatie…

Nejde o to všechno zlo zničit.  Jde o to, probudit v lidech ty lepší stránky.  Jedině tak se dá svět změnit k lepšímu.

 

(Podle knihy: Život voněl člověčinou - Karel Fořt v rozhovoru s J. Paulasem.)

__________

 

KDYŽ SE ŘEKNE PŮST...

 

Co od půstu máme očekávat a jak ho dnešnímu člověku předložit?

Je jistě důležité mluvit o všem, co souvisí s životem víry, současným slovníkem a způsobem, který by nečpěl starobou.  Podstata postu je ale stále stejná, s dobou se na tom nic nemění.  Je dokonce jevem všeobecně náboženským, jenž nesouvisí jen s křesťanstvím.  Všechna náboženství, která jsou projevem hledání Boha, počítají s postem jako s prostředkem očištění, vnitřního sjednocení, projevem pokání a cesty k vnitřní svobodě.  V křesťanství, které zde navázalo na starozákonní tradici, má půst ale ještě jeden velmi důležitý rozměr - z hlediska víry dokonce ten nejdůležitější.  Je projevem touhy po Bohu, pokory před Bohem a ve spojení s prosebnou modlitbou i projevem lásky k druhým. Nejde tedy jen o asketický výkon, který by člověku navozoval příjemný duševní pocit nebo uspokojení z překonání sebe sama.  Pro nás křesťany je půst především výrazem touhy předstoupit před Boha s vírou a oddaností, s vědomím bytostné závislosti na něm a s očekáváním

jeho zásahu do života našeho nebo našich drahých.  Je vyjádřením touhy po setkání s ním.  Ve spojení s modlitbou nás také půst pro toto setkání disponuje.  V mnišské tradici je vnímán jako jeden z důležitých prostředků dosažení čistoty srdce, tedy vnitřního spojení s Bohem v lásce.

 

Nakolik je důležité, aby byl půst skutečně postem od jídla?  Nemá stejný, nebo dokonce větší význam půst od různých zálib?

Půst ve vlastním slova smyslu je vždy zdržení se jídla, popřípadě pití.  To, že se v poslední době klade důraz především na jeho duchovní rozměr, často končí tím, že se vlastně žádný půst nekoná.  Střídmost či zdrženlivost ve věcech, které nás zotročují (například nemírné sledování televize, počítačové hry, alkohol nebo jakýkoli druh závislosti) má velký význam pro svobodu člověka.  Taková zdrženlivost je vnímána jako léčebný prostředek duše i těla a cesta k vnitřnímu osvobození.  Vede k hlubšímu poznání sebe sama, vlastních limitů a ukáže, na čem jsem v životě vlastně závislý.

 

Co když ale taková zdrženlivost - ať už od jídla nebo jiných věcí - způsobí, že ten, který se postí, je podrážděný a nepříjemný svému okolí?  Má takový půst smysl?

Často slýchám, že je lépe se nepostit a být laskavý, než se postit a být protivný ke všem kolem sebe.  Něco na tom je.  To, že se postíme, nás neosvobozuje od největšího přikázání lásky, ba naopak.  A my bychom měli na prvním místě dbát na to, abychom byli lidmi lásky.  V padesáté osmé kapitole knihy proroka Izaiáše čteme, že pravý půst nespočívá v tom, že se člověk navenek pokořuje, ale že je milosrdný k druhým a nezavírá srdce před potřebnými.  Na druhou stranu je třeba říci, že kdo se brání špatné náladě jen tím, že se dobře nají a napije, nikdy nenajde pravou příčinu své náladovosti a nemůže se změnit.  Jen když na čas odložím všechna svá náhražková uspokojení, poznám o sobě pravdu a mohu se sebou něco vážně dělat.  Jinak to zlé a nevědomé ve mně bude sílit a jednou v daleko větší míře vyjde napovrch.  Je to právě půst, který nám pomáhá odkrýt to, co nás zevnitř ohrožuje.  Ale nejen to: je-li spojen s opravdovou modlitbou, pak Boží milost člověka skutečně proměňuje a zjemňuje. Po několika dnech takového postu je i tvář člověka zvláštně prozářená a zklidněná, a to je obraz nového pokoje v srdci.

 

(Převzato z Katolického týdeníku - Rozhovor s P. Vojtěchem  Kodetem.)

 

     Lepší svět se nedá vystřílet.

     Lepší člověk a lepší budoucnost

     se nedají vynutit násilím ...

 

              („Otec Karel“ z náboženského vysílání Radia Svobodná Evropa)


Underscore.gif
a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu. [2Tm 1,10]