TopImg.jpg
Farnosti Bohoslužby Duchov. slovo Zpravodaj Události Sbor Album Odkazy Fórum
Prosinec '19
Listopad '19
Září/Říjen '19
Čer./Srp. '19
Červen '19
Květen '19
Duben '19
Březen '19
Únor '19
Leden '19
Prosinec '18
Listopad '18
Říjen '18
Září '18
Čer./Srp. '18
Červen '18
Květen '18
Duben '18
Březen '18
Únor '18
Leden '18
Prosinec '17
Listopad '17
Říjen '17
Září '17
Čer./Srp. '17
Červen '17
Květen '17
Duben '17
Březen '17
Archív...
Page Title

 

 

Ježíš přichází na svět a čeká.

Čeká na mne.

Za podobou dítěte Ježíše je veliké tajemství: Bůh chce být i mně docela blízko!

Nikdo mne k jesličkám nenutí. Ale je zde místo i pro mne.

V zamyšlení a v modlitbě se mohu setkat s Bohem.

Vykoupení a záchrana, které zde v jeslích začínají, jsou určeny i pro mne.

 

OPRAVDU JSME MY KATOLÍCI TAK ZABEDNĚNÍ, ŽE ANI NEVÍME, PROČ SLAVÍME VÁNOCE?

Před lety, ještě za totality, jsem kdesi ve Slezsku čekala na vlak.  Bylo to před Vánoci.  Nechtěně jsem zaslechla rozhovor dvou mužů.  Soudě podle hantýrky, jeden z nich byl zřejmě evangelík, možná dokonce evangelický pastor.  Říkal něco ve smyslu: „Představ si, ti katolíci slaví advent, ale přitom vůbec nevědí, co by měli od Boha čekat.  Samý folklor, zpívají koledy, zdobí stromečky a jesličky, ale nevědí, že Kristus by se měl znovu narodit v jejích srdcích!“

Cítila jsem se tím nařčením trochu dotčena: Co si to o nás myslí?  Opravdu jsme my katolíci tak zabednění, že ani nevíme, proč slavíme Vánoce?  Dnes si ale říkám, je-li pravda, že na každém šprochu pravdy trochu, proč se nad tou výtkou trochu nezamyslet.  Na první pohled to skutečně může vypadat, že i jako věřící lidé se s podstatou Vánoc trochu míjíme.

 

KRISTOVO NAROZENÍ POD TLAKEM ŽIVOTNÍHO STYLU

I děti křesťanů čekají hlavně dárky a prázdniny, a nemáme jim to za zlé; na rozdíl od jiných dětí aspoň vědí, že dárky si dáváme k oslavě Ježíšových narozenin.  Ženy většinou čeká nápor práce - shánění dárků a jídla, velký úklid, pečení cukroví a série pracnějších večeří a obědů, často spojených s návštěvami.  Otcové a pracující vůbec musí navíc čelit ročním uzávěrkám v práci.  Kněží organizují řadu akcí, zpovídají, zařizují výzdobu kostelů, navštěvují nemocné a vymýšlejí sérii svátečních kázání.    A aby toho nebylo málo, rodiče školou povinných dítek obíhají školní besídky a koncerty - navíc kromě povinné účasti na oslavách v práci a dobrovolně povinné na farních akcích…  Nemálo je i těch, kdo nemají s kým slavit.  Stále více lidí se Vánoc vlastně bojí, třeba proto, že o svátcích vyvstávají jejich rodinné neshody nebo osamělost ještě bolestněji.  Neměl ten evangelický bratr na nádraží tak trochu pravdu?  Je vůbec možné, aby Vánoce byly ještě o něčem jiném než o vzpomínce na Ježíšovo narození, stále více se zvrhávající pod tlakem hektického životního stylu a konzumu?

 

ON PŘICHÁZÍ STÁLE

V jedné své básni píše Rabindranáth Thákur: „Neslyšíme jeho kroky, ale On přichází.  Ve dne i v noci, v každém věku, v každé chvíli…  On přichází stále!“  O Vánocích jde o tajemství Kristova příchodu k nám na svět: od jeho příchodu v těle dostalo všechno lidské

všechno lidské pachtění úplně nový rozměr.  Máme jistotu, že našemu Bohu nic lidského není cizí.  Biblické poselství o narození našeho Boha v těle v sobě skrývá nemalou útěchu: Všemohoucí přišel na svět schválně jako slabé dítě, narodil se ve stáji, byl přivítán chudými a nevzdělanými pastýři.  Nemohl nám říci jasněji, že naše lidská slabost a nedokonalost není překážkou pro jeho příchod, ba naopak!  Náš Bůh se nezalekne žádného „chlívku“, ať už se jedná o chlívek mého srdce, neideálních vztahů v rodině, ve farnosti nebo o náš parlament.  Křesťanství nikdy nebylo a nebude náboženstvím pro elitu, Ježíš se narodil a zemřel pro všechnyO Vánocích jde - podobně jako ve mši svaté - o nové zpřítomnění zvláštní milosti Kristova příchodu na svět, příchodu Všemohoucího v těle slabého dítěte. Byla by škoda, kdybychom pro samé shánění či rozbalování dárků neobjevili či „nerozbalili“ ten nejvzácnější Dar, který se nám nabízí tady a teď, o Vánocích 2009.                                                                                                                   (Kateřina Lachmanová)

 

KAŽDÝ Z NÁS PUTUJE - TMOU A ZIMOU

Jedny Vánoce jsem se zúčastnil zajímavé akce - pěší pouti s betlémským světlem našim setmělým městem.  V předvečer Štědrého dnu se nás pár desítek lidí nejrůznějšího věku vydalo na dvanáctikilometrovou cestu z místa rozdávání betlémského světla k našemu kostelu.  Každý z nás si nesl nějakou lucerničku  nebo lampičku, ve které hořel plamínek světla, které k nám někdo jiný dopravil až z Betléma.  A my jej temnotou nesli zase dál.  Byl večer, ticho, všude kolem zima, nevlídno a tma.

Občas jsme plamen světla předali někomu na ulici, jindy jsme zastavili u nějakého domu a plamen světla předali někomu v domě.  Občas někomu z nás světlo zhaslo: tehdy mu posloužil plamen světla od ostatních.  Někomu se po cestě dokonce rozbila lampička, takže se potom střídal v nesení světla s někým jiným…  O plamen světla jsme se tak dělili s dalšími lidmi, ale i navzájem mezi sebou.  Občas někdo klopýtl, upadl, občas jsme se zastavili, abychom si krátce odpočali.

Každý z nás je poutníkem - tmou a zimou.  Každý z nás dostal plamen světla - aby jej uchoval a předával dále.  Každému z nás plamen někdy skomírá, či dokonce zhasne.  Každý někdy klopýtneme…  Každý máme někdy světla na rozdávání, jindy ho potřebujeme přijmout od druhých…  Vždycky jde ale o to, neztratit své zaměření k cíli a zůstat nositelem i dárcem obdrženého světla.  Někdy je to námaha a bolest.  Ale i radost, kterou svět nemůže dát.  Šťastnou cestu!                (I. M.)

 

 

V Á N O C E

Ježíš přichází na svět a čeká


Underscore.gif
To je on, který řekl synům izraelským: 'Bůh vám z vašich bratří povolá proroka, jako jsem já.' [Sk 7,37]