TopImg.jpg
Farnosti Bohoslužby Duchov. slovo Zpravodaj Události Sbor Album Odkazy Fórum
Srpen '20
Červenec '20
Červen '20
Květen '20
Duben '20
Březen '20
Led./Únor '20
Prosinec '19
Listopad '19
Září/Říjen '19
Čer./Srp. '19
Červen '19
Květen '19
Duben '19
Březen '19
Únor '19
Leden '19
Prosinec '18
Listopad '18
Říjen '18
Září '18
Čer./Srp. '18
Červen '18
Květen '18
Duben '18
Březen '18
Únor '18
Leden '18
Prosinec '17
Listopad '17
Archív...
Page Title

Pane Ježíši přijď, prosím, o těchto vánocích i do mého života a přines do něj svůj pokoj, lásku a všechno to, co mi schází, co stále někde hledám, po čem toužím ale nemohu to nalézt.  Vždyť Ty jsi přišel, abych měl život a měl ho v plnosti.           (Jan 10, 10).

 

Je pondělí večer na jedné pražské vysokoškolské koleji, podvečer jako každý jiný.  A přece byl jiný, tak velmi jiný!  Přihodilo se totiž, že najednou přestal jít elektrický proud.  Proč?  To nikdo netušil.  Jen každý věděl, že je všechno náhle jinak…

 

Dveře do několika pokojů byly pootevřené, občas se v nich objevila šerá postava, po chodbě sem tam někdo prošel, ale jinak než normálně - pomalu a nejistě.  Vše je šedé, tmavé, temné.  Na koleji, kde je vždy tolik hluku, tolik života, najednou vládne ticho, občas přerušované nejistým šumem.  Nikdo nemůže spustit počítač, pouštět si hudbu nebo televizi, vařit večeři na elektrickém sporáku nebo ohřívat jídlo v mikrovlnce, z ledničky kape voda…

 

Totální rozklad!  Ale vždyť se vlastně nic nestalo!  Prostě „jenom“ nejde proud.  Jedna věc, tato jediná věc, a nic není tak, jak by mělo být.  Po nějaké době se během vteřiny všechno zase rozsvítí - šlo jen o vyhozené pojistky v důsledku přetížené sítě.  A najednou je vše zase v pořádku, jak to má být:  Někdo běží po chodbě do koupelny, jiný spěchá do kuchyňky dovařit večeři, další usedá k notebooku dopisovat seminární práci, ještě další může u světla lampy pokračovat v četbě zajímavé knihy.  Ano, na kolej se vrátil život.  Je možné začít znovu fungovat, začít znova žít…

 

Tato událost mě přivedla k hlubšímu přemýšlení o životě.  Už ne jen o tom „kolejním“, ale o životě vůbec.  Pondělní večer na studentské ubytovně mi ukázal, jak asi vypadá lidský život bez SVĚTLA, bez KRISTA.  Jenom ON je PRAVDA a „SVĚTLO, které osvěcuje každého člověka“.  Bez NĚHO je jenom zmatek, pohyby jsou malátné a nejisté, zvyšuje se pravděpodobnost úrazu.  Ve tmě je těžké hledat cestu a ještě těžší je jí najít.  (Kdo někdy zabloudil v hlubokém lese nebo v horách a už se stmívalo, to jistě dobře poznal…)  Když ale přijde SVĚTLO, je vše najednou jasné a jisté; pak je velmi dobře vidět na cestu, kde je rovná, kde jsou výmoly a kde je propast…

 

Ano, bez SVĚTLA nemůžeme dělat skoro nic.  A Kristus dodává: „Beze MNE nemůžete dělat VŮBEC nic!“ (Jan 15,5c)

 

                                                (Úvaha pražského studenta M. J.)

 

KAM SPĚCHÁME?

Když jsem včera vystupoval z vlaku, šla přede mnou pomalým tempem starší žena.  Spěchal jsem, ale nedařilo se mi ji pro množství lidí předběhnout.  Vnitřně mě to velmi rozčílilo.  Ale tu se ve mně ozval jakýsi hlas, asi svědomí: „Kam vlastně spěcháš?!“   Začal jsem přemýšlet:  Vždyť ta stará žena za svou pomalost ani nemůže.  Celý život tvrdě pracovala, možná i mnoho vytrpěla… a všechno trpělivě snášela.  A já jsem tak netrpělivý, a to jen proto, abych byl o 10 minut dřív doma.  A stejně těch pár minut  a ještě víc zbytečně promrhám na internetu nebo u televize…

 

Ten večer jsem o tom ještě jednou přemýšlel:  Je to pouhý alibismus, když se vymlouváme na uspěchanost doby, ve které žijeme.  Všichni se honíme, spěcháme, abychom večer zjistili, že jsme stejně všechno nestihli, a znechuceně zaspíme neklidným spánkem…  S druhými i nejbližšími komunikujeme přes SMS nebo chat, do očí si nevidíme.  Ve schránkách se nám hromadí maily, protože „nemáme čas“ odepsat.  Chodíme přírodou, ale nevnímáme ji…  Děláme spoustu fotek, vypálíme je na CD a tím to skončí.  Máme množství hudebních nosičů, ale nemáme čas si sami zazpívat.  Existuje množství televizních kanálů, všude se nabízí tolik zábavy, ale sami se zabavit a radovat neumíme…  Stále kontrolujeme mobil, zda nám někdo nevolal…  Přitom přestáváme vidět hodnoty, kvůli kterým stojí za to žít… Zato máme deprese, infarkty a rakovinu a stále jsme s něčím nespokojeni.

 

Můj dědeček má 87 roků.  V životě nebyl v zahraničí, ba ani v našem hlavním městě, nemá mobil, stále poslouchá jen jednu stanici na svém prastarém  rádiu…  Přesto je přesvědčen, že prožil krásný život, na který s úsměvem vzpomíná.  Byl to sice těžký život (pracoval jen na poli a v lese), ale umí se těšit z krásného dne, z vůně dřeva, ze svých vnoučat…  Je vděčný za každou i krátkou návštěvu, nepodléhá stresu…

A na co budeme vzpomínat my?  Tedy pokud se vůbec stáří dožijeme.  Možná by stačilo zpomalit a vychutnávat si právě prožívanou chvíliSnažit se vidět lidi a věci kolem sebe a pěstovat osobní vztahy. Umět vypnout veškerou techniku…Prostě ZPOMALIT a ŽÍT!!!

                                                        (Mladý programátor ze Slovenska)

SVĚTLO

přišlo na svět


Underscore.gif
A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. [Zj 22,1]